Silný Honza

Vytáhnout zapadlý vůz naložený dřevem, pro něho nebyl těžký úkol. Protože byl znám sovu dobrotou a přívětivou povahou, nikdy netrápil svou kravičku těžkým nákladem a proto tento úkol vzal vždy rád na sebe. Udivoval svými siláckými kousky lidi v okolí a vysloužil si tak přízvisko Silný Honza.

O jeho síle věděl i jeho pán, hošťálkovický hrabě Areo.
Jednou seděl při dobrém víně s linhartovským hrabětem Sedlnickým, který se před časem vrátil z daleké cesty a přivezl si černého sluhu silného vzrůstu a neobyčejné síly. Linhartovský hrabě se samozřejmě chlubil jeho neporazitelností, že není široko daleko silnějšího člověka. Na to mu odpověděl hrabě hošťálkovský, že má mezi svými poddanými muže, který bysi to s černochem klidně rozdal. Slovo dalo slovo a uzavřeli mezi sebou sázku o dosti vysokou částku peněz.

Jednoho krásného dne odpoledne se oba siláci sešli pod nejstarším dubem v Linhartovském zámeckém parku, aby změřili své síly. Nešlo vůbec o krvavý boj. Šlo jen o to, kdo prvního položí na zem. K této neobvyklé podívané se zámečtí Pánové dostavili se svými dvořany i s mnoha jejich přátel a známých. Všichni napjatě očekávali kdo zvítězí: Napřed nastoupil na kolbiště Silný Honza. Sluhové ho šeptem varovali : "Dej si pozor na toho černého, nerozumí vůbec legraci a nepochybuje vůbec o svém vítězství". Jeho exotický zjev vyvolal u všech přítomných mrazení v zádech. Na dané znamení začal zápas. Silný Honza statečně odrážel těžké údery černocha, ale nedal se však uchopit. Pak se mu podařilo dostat se na záda svého soka, objal jeho mohutné tělo tak, že se nemohl hnout rukama a pevně ho stiskl. Když přestal cítit odpor své objeti, uvolnil sevření a před ním kleslo mohutné tělo černocha na zem. Z úst a nosu mu řinula krev, Silný Honza se na něho udiveně podíval a smutně řekl: "Bratříčku, nevěděl jsem, že jsi tak lechtivý". Jeho stisk byl tak silný,že mu prolomil hruď.

Statečný Silný Honza dostal za své vítězství od svého Pána na opravu svého domku tolik dřeva kolik jen potřeboval. Všechny kmeny si odnesl na svých bedrech. Také pár stříbrných Pán hrabě Honzovi přidal na přilepšenou.

Černoch, protože byl pohan, nemohl být pochován na posvěceném místě, na hřbitově. A tak nebožáka pochovali na místě jeho posledního zápasu pod mohutným dubem, kde dodnes odpočívá daleko od svého domova a kde našel místo svého věčného spánku. Tichý šelest staletého dubu nad hrobem zpívá tichou ukolébavku.

Jde o skutečný příběh, který se udal v druhé polovině 19.století.