[Hlavní strana] [Rejstřík informací] [Nabídka reklamy] [Kontakt] [Pro registrované]

Návrat na hlavní stranu

Mé vzpomínky na uplynulá staletí.

Z arboreta Linhartovy u Krnova.

Napřed, jak se sluší, se Vám musím představit. Jsem Dub letní, vysoký 26 m, v nejširším místě na kmenu mám 854 cm (ve výšce 720 cm), rostu v arboretu Linhartovy u Krnova.

Eniální švédský přírodovědec Carl von Linné mně dal vědecké jméno v polovině 19.století - Qurcus robur.

Mé zrození probíhalo za šťastných událostí událostí. Když jsem jako žalud opustil svůj mateřský strom, zakutálel jsem se pod spadlý list a tak jsem unikl pozornosti hladové zvěři i ptákům. Takto schován jsem se dožil bez úhony jara. Sotva jarní sluníčko do mě udeřilo svými životodárnými paprsky, probudila se ve mně mocná síla a já začal pouštět své první kořínky do úrodné země Slezska. Stalo se tak kolem roku 1140 a to v místě, které mnohem později dostalo název Linhartovy. Pamatuji si velmi dobře, jako mladý doubek, že lidé hovořili o smrti knížete Soběslava I. A že mna jeho knížecí stolec nastoupil Vladislav II. Musím se však ještě vrátit k názvu svého kraje. Vyprávěl mi to můj praděd, který si mnohé věci pamatoval.

Tak tedy, název Slezsko má svůj původ od Silingů, patřících do germánského kmene Vandalů, kteří přišli do této oblasti zároveň s Hastingy, rovněž ze stejného původu z Jutského kraje., který odděluje moře Severní od Baltského. Stalo se tak v druhém století našeho letopočtu. I když se přes mojí korunu převalilo několik staletí, vše co se odehrálo mi zůstalo pevně a trvale v paměti.

Těch historických událostí jsem prožil bezpočet. Některé však nemohu opomenout a alespoň jen krátce se o nich musím zmínit. Století 13.,m to už jsem byl statný strom, viděl jsem již daleko do kraje. Další události měly velký význam pro české království a i pro pozdější další historický vývoj. Především to byl vojenský vpád Bely IV. , s ruským knížetem Romanovem, kteří velmi zle zpustošili náš kraj. Viděl jsem kouř z vypálených vesnic a slyšel jsem smrtelné výkřiky nevinných lidí. Vzpomínám si na rok 1246, kdy do našeho kraje přišel jako 13-tý v pořadí usednout na biskupský stolec biskup Bruno ze Schaumburgu. Pocházel ze starého a urozeného rodu. Pro náš kraj byl skutečným požehnáním. S ním zároveň přišel i stolovník rytíř Herbort z Fulštejna. Po již zmíněném zničujícím vpádu, provedl biskup Bruno největší kolonizaci v českém království a to Valony, Vlámy a Franky. Díky tomuto moudrému rozhodnutí náš kraj opět ožil a mohl se obnovit hospodářský, kulturní a duchovní život.

A tak léta běžela a ze mě se stal krásný a silný strom a vše jsem pozorně sledoval, co se kolem děje. Slezsko, můj rodný kraj mělo tu nevýhodu, že bylo zemí, která vždy byla středem pozornosti mocných tohoto světa. Zde se odehrávalo po dlouhá století nejen pro lidi, ale i pro nás stromy. A celou přírodu válečná běsnění. Bylo mně líto tohoto těžce zkoušeného lidu, který musel snášet nesmírná utrpení a platil za to svou krvavou daň.

Musím také připomenout, že v mé blízkosti byl v roce 1588 postaven zámek na místě bývalé kamenné tvrze z roku 1255 a vystřídaly se tu mnohé významné šlechtické rody. Po strašlivé a zničující třicetileté válce se začal obnovovat normální život a v celé Evropě jen velmi těžce. Obnovovaly se příbytky chudých i zámožných. Kolem našeho zámku se zakládal park. Areál se obehnal kamennou zídkou a já se cítil mnohem bezpečněji. Kolem mě začaly růst stromy, které jsem předtím nikdy neviděl. My staré domácí stromy, jsme je rádi přijali do našeho společenství. Ke mně chovalo Panstvo jako k nejstaršímu stromu vážnou úctu .Po-.celá staletí Páni, kteří seděli na Linhartovském zboží, rádi odpočívali ve stínu mé mohutné rozložité koruny. Nacházeli zde klid a nevědomky přijímali mou léčivou energii. Těch panovníku, kteří rozhodovali o životě a smrti lidí i nás stromů bylo mnoho,však nejvíce se zapsala v srdcích prostého lidu moudrá císařovna Marie Terezie a její neméně vzdělaný a osvícený syn Josef II. Těch spravedlivých zákonů co jen oba na svou dobu vydali.

Po čase naplněných osvícených myšlenek, přišlo další ještě krásnější období. Český živel po200 letech poroby se dral opět vzhůru.. Říkali tomu lidé Doba obrozenecká. To již mi bylo téměř 700 let. Jedna věc mě přece jen trochu při té změně mrzela. Jak jistě víte, byl dub jako strom odolnosti a dlouhověkosti považován za posvátný všude tam, kde prostě vyrostl. Nestal se od pradávna jen symbolem germánství. Za posvátný strom ho považovali také Slované, i když mezi nimi byli již staleté rozepře. V této pohnuté době žil velký básník Jan Kolár a ten se rozhodl ponechat dub nadále jen germánům a přijal pro svůj národ lípu jako symbol slovanské vzájemnosti. Od té doby Slované uctívají ne nás duby, ale lípy. Také největší český historik František Palacký tuto Kolárovu myšlenku podpořil.

V té době rostlo a kvetlo kolem mne mnoho cizokrajných dřevin, které tam zámecký Pán nechal vysadit. Byla to taková krása, že přicházeli mnohé návštěvy nejen z širokého okolí, ale až z daaleké ciziny. Vzpomínám na jednu velmi milou příhodu, kdy linhartovský hrabě, se procházel po parku s vzácnou návštěvou. Jeden z pánu, když spatřil tu krásu kolem, v němém úžasu rozpřáhl ruce a zvolal: "Je to skutečný zelený klenot Slezska !". Musel to být zřejmě veliký znalec a odborník. Věřte, byl jsem tenkrát na to slova patřičně pyšný.

Léta plynula a kosmický čas dále ukrajoval další dny mého pozemského života. Nabýval jsem stále na kráse a mohutnosti. Často jsem se stal objektem pro malíře a fotografy. Celý zámecký park byl obdivován a dostalo se mu po zásluze nevídané péče.

A lidé opět válčili, ani nevím kdo s kým. Byl slyšet pláč sirotků a vdov. Když ta lidská hrůza skončila psal se rok 1918. Tenkrát v tom roce vznikla Československá republika. Toto bylo panečku slávy. Lidé se šťastně obímali a také pod mojí korunou jsem často slýchával jméno, které lidé vyslovovali s nesmírnou úctou a velikou láskou - Tomáš Garique Masaryk.

Pak přišla další válka, ještě strašnější než ta předešlá. Lidstvo asi nikdy nezmoudří. Pro kus většího žvance, pro kus země, či majetku se bude nadále zabíjet. Zvířata se také navzájem zabíjejí, ale jen proto, aby se nasytila. Lidé proto, aby se obohatili. Nechápu nač jim ta inteligence vlastně je. Všecko co jednou začne, to musí také skončit. A tak v roce 1945 skončila i tato hrůza. Nastaly však po ní veliké změny. Viděl jsem jak zámecký pán opouští svoje panství a nechává vše na pospas lidem, kteří zde přicházejí bůh ví odkud. Nastala všeobecná zkáza zámku, parku i okolí. Nastalo dlouhé období nezájmu a svévolného ničení těch nejkrásnějších okrasných dřevin a květin. Také letohrádek, altánky a další součástí parku, to vše nenávratně zmizelo v propadlišti minulosti. V roce 1960 se již veřejně hovořilo ne o zámeckém parku, ale o džungli. Také krávy z JZD zde měli svou pravidelnou pastvu. Tu pohromu jsme přečkaly jen my, staré stromy. Bezmocně jsem tu stál a díval se na tu spoušť a zkázu. Říká se, že jednou každá bouřka přejde a slunce opět zasvítí. A ono opět zazářilo. Našli se dva domorodci z obce, kteří obětovali 30 let svého života, jen aby vzkřísili bývalou krásu zámeckého parku. Vypěstovali na své zahradě a zasadili tady v parku několik tisíc okrasných dřevin. My, zvláště staré stromy, jsme jim za tuto prtáci nesmírně vděční, zvláště, když o nich víme, že vše udělali zcela zdarma a s velikou láskou k rodnému kraji.

1.ledna 1991 získali pro park statut arboreta. Kolem mne začalo být zase krásně jako za působení hraběcí milosti a lidé se zase začali procházet a obdivovat ten krásný kus Slezské přírody.

Trochu jsem se rozpovídal, ale to víte 860 let je dlouhá doba a těch vzpomínek mám nepřeberné množství a časy dobré se střídaly s těmi horšími. Škoda jen, že všechny mé vzpomínky nemohu Vám lidem zanechat písemně. To by byla, panečku, kniha.

Ale čas neúprosně plyne a já cítím ve svém starém dřevě, že již opravdu stárnu a nevím, kolik let se ještě budu moci radovat ze slunce, větru a deště. Za ta staletí, co jsem jen zanechal potomků a taky svými žaludy nakrmil zvěře ! Tisíce ptáčků, co se v mé koruně i v dutinách vyklubalo. To byla radost má největší. Taky se za to každým rokem odvděčili milým zpěvem a zbavovali mě od přirozených škůdců.

Za celý plodný život jsem všem rozdával zdraví a bezpečí. Vám, že jednoho jara již nevyraší ani jeden lísteček z mých pupenů a zůstanu zde stát uprostřed krásného parku už jen jako torzo bez života. Nebojím se však tohoto okamžik. Budu,ale odcházet z tohoto světa s pokorou a smířen se svým osudem. S vědomím, i když jako stromu mi bylo geneticky dáno žít v souladu se spravedlivými přírodními zákony, které ať chceme nebo ne, musíme každý ctít a respektovat.

Až se Vy, Lidé, naučíte, myslím hlavně té pokoře. Uvidíte, že se Vám život prozáří a budete na této nádherné, modré planetě o moc šťastnější.

To Vám přeje Váš linhartovský Dub letní.

Se zájmem poslouchal a vše pečlivě zaznamenal
Heřman Menzel, Linhartovy 70, Léta Páně 2002

Diskusní fórum čtenářů

(prozatím žádný názor)
DALŠÍ INFORMACE: Heřman Menzel
Zveřejněno 05.10.2003 v 18:36 hodin



Copyright 1998-2020 © databanka.akci.cz